Výkřik

Malířky Jitka a Květa Válovy byly jednovaječná dvojčata a jejich tvorba i životní osudy byly těsně propojeny. V 70. letech procházely nesmírně těžkým obdobím. Nemohly vystavovat, téměř neprodávaly a navíc jim v roce 1978 zemřela maminka, s níž žily ve společné domácnosti v malém domku na Kladně, která jim před tím v nouzi nejvyšší vždy vypomohla. Zlom přišel až v roce 1983 se sérií výstav v Chebu, Ostrově n. O a Roudnici n. L., kterou připravili Jana a Jiří Ševčíkovi. Znamenaly první reprezentativní vystoupení po dlouhých letech izolace a represe a přinesly jim i první nákupy do veřejných sbírek včetně té chebské, a tím i zlepšení finanční situace. Navíc Ševčíkovi jejich tvorbu nově interpretovali v souvislostech postmoderní aktualizace mýtu a jejich dílo zařadili mezi nejprogresivnější polohy tehdejšího českého umění.
Život v izolaci však zároveň znamenal mimořádnou duchovní koncentraci a akumulaci energie, která jim připravila prostor pro neuvěřitelně silný nástup na přelomu 70. a 80. let. Květa Válová (1922 - 1988) znovu promyslela své velké téma – vztah člověka a hmoty a dospěla k nečekané syntéze. Přestala oddělovat lidskou figuru od kamenného bloku, s nímž zápasí, a stvořila jejich novou jednotu. Je to zjevné i na tomto obraze, v němž se člověk mění v kámen v zoufalém gestu rukou vztažených k nebi.