Velká septima

Dosavadní výtvarná dráha Lenky Vítkové (nar. 1975) se odvíjela poněkud komplikovaněji, než bývá zvykem. Souviselo to především s tím, že nevystudovala umění, nýbrž filologii a výtvarnou výchovu, navíc v Olomouci, která se ani po roce 1989 nestala tak živým výtvarným centrem, jako se to podařilo třeba Ostravě nebo Ústí nad Labem. Několik let po škole odešla do Prahy, a teprve tady se postupem času začala prosazovat jako umělkyně s nezvykle širokým záběrem.¹ Jednak jako malířka soustředěného a neefektního projevu, reflektující subtilní osobní prožitky převedené do podobně jemné malby. Zároveň používá i konceptuální média, zejména instalace nebo texty. Jsou jí vlastní tím spíš, že i její malbu lze jen těžko zařadit do tradičních kategorií: někdy je figurativní, jindy abstraktní nebo zase znakově-symbolická a v některých obrazech, jako je například ten z chebské sbírky, tyto polohy prolíná. K němu existuje i podrobný autorský výklad. Rok po jeho vzniku totiž Matěj Smetana a Jiří Ptáček vyzvali dvanáct vizuálních umělců, aby interpretovali jedno své dílo, a výsledky pak shrnuli do publikace nazvané Tvoje věc. Vítková si vybrala právě Velkou septimu a podrobně popsala, jak ji vytvořila těsně před svou výstavou Refrén v Galerii Svit „… v jednom dni v čase přepůleném taneční lekcí. (…) Mentálně vznikal po dobu několika týdnů. Motiv ženy s mírně rozpaženýma rukama, která kráčí vpřed zády k divákovi, se objevil na menším obraze, se kterým jsem se dlouhou dobu potýkala. Ženské postavě pod rukama rostly jakési ovály, o které jako by se částečně opírala nebo je rozhýbávala, zajímal mě kontrast klidu tvarů a pohybu postavy. (…) Postava i ovály byly původně korálově červené, což fungovalo, dokud jsem to vše neobklopila modrým pozadím, ve snaze zdůraznit hloubku a prázdnotu prostoru. Plátno pak připomínalo dopravní značku a po mnoha retuších zmizelo v kontejneru. (…) Udělat něco na poslední chvíli znamená rozhodnout se, že už to nepůjde znovu a jinak. Dovolila jsem si to, protože jsem předtím strávila tolik času s nepovedeným obrazem. (…) Myslela jsem na ženské postavy krétského umění, na moře a tuhu. Hlavním motivem bylo pro mě vzájemné napětí mezi levou a pravou a černou a bílou, které je neznámou ženou s lehkostí udržováno pod kontrolou. Název vznikl dodatečně a vychází z hudebního názvosloví. Velká septima je interval vyjadřující rozpětí mezi tóny c a h, které je svým způsobem extrémní, protože po h už následuje opět c. Septima je to velká, vedle malé septimy c–b, a také žena na obraze je v mé představě mnohem větší, než ji zachycuje plátno.“²

¹ Do Olomouce se v roce 2005 vrátila výstavou Obrazárna v malém uzavřeném pavilonu na výstavišti Flora, který pak následujících pět let spravovala jako kurátorka pod názvem Galerie 36.
² PTÁČEK, Jiří – SMETANA, Matěj (eds.): Tvoje věc. Praha 2015, nestr.