Tři malé Pařížanky

Obraz je součástí nejznámějšího cyklu Jiřího Načeradského (1939–2014) z roku 1967, jehož hlavním znakem byla malba podle novinových fotografií. Převažují v něm sportovní výjevy a mezi nimi motiv běžkyň a běžců, podle kterých bývá obecně nazýván. Má několik charakteristických rysů, jako jsou dominantní modrá barva, nezvykle velké formáty nebo zapojení textů do kompozice. Tím nejvýraznějším je však skutečnost, že zobrazení sportovci jsou většinou nazí. Scény zbavené vnějších atributů sportu se tak proměnily v groteskní výjevy tělesných akcí. Načeradský je maloval rychlým skicovitým způsobem, dokládajícím jeho bravurní zvládnutí lidské figury. Užití fotografie a písma jsou typické rysy pop artu, kterému dal specificky českou podobu; za inspirativní osobnosti považoval klasiky tohoto směru Roberta Rauschenberga a Richarda Hamiltona a vedle nich i existenciální figuraci Francise Bacona. Ke vzniku cyklu se vyslovil v jednom z posledních rozhovorů před svou smrtí.¹ „… Kupoval jsem si snímky v ČTK a ty, co byly publikované, byly vždycky ty nejlepší. Přitažlivost práce se sportovní fotografií souvisí s tím, že má dvě důležité věci: pohyb a dynamiku. (…) Jiřík si ráno koupil noviny, otevřel je a řekl si: Tohle je prima, ale ve 14.00 mám být v hospodě. (…) Řekl jsem si, mám tady akorát plátno a Köwerovu modř, a skutečně jsem to do těch dvou stih. Köwer byl židovský obchodník s barvami v Maiselově ulici. Svým způsobem to musel být mystik. Většinu barev si dělal sám. V obchodě byla hromada barev bez štítků. Poté co člověk řekl, co potřebuje, to on zkonzultoval s Nejvyšším, naslepo sáhnul a pak napsal na tubu štítek. (…) Na Köwerovu modř nedám dopustit. Dodnes drží a nebledne, což je neuvěřitelné. (…) Vepsané texty jsou absurdní. (…) já se cítím jako dadaista a ten musí vždycky napsat nějakou blbost, nějak shodit barokní velkolepost figur. Ani to však nezabránilo, aby obrazy byly interpretovány jako obrazy občansky angažované. To je naprostý nesmysl. Nejednalo se o nic politického, byl to boj o velkou figuru v obraze.“
Obraz má pozoruhodnou provenienci. Nejspíš někdy na přelomu 70. a 80. let jej na splátky koupil Načeradského přítel Jiří Němec, filozof, psycholog, překladatel a také jeden z iniciátorů Charty 77. Když jej v roce 1983 Státní bezpečnost donutila k emigraci, rodina dosud nesplacený obraz autorovi vrátila. Po roce 1989 jej tak mohl získat jiný český filozof Miroslav Petříček a od něj pak chebská galerie.

¹ LOMOVÁ, Johanka: Bouřlivá všehochuť. Rozhovor s Jiřím Načeradským. Art+antiques 9/2013, s. 26 an.