Rybářské udice

Ranní slunce přelézá přes kopec a jemnými pásy se dotýká rozkvetlého stromu na opačném břehu rybníku a dále dopadá na zlatou hladinu, po které jsou rozhozeny tenké udice. Pokud očima poputuješ po vlascích, dovedou tě ke břehům, kde vysedávají zamlklí soustředění rybáři.

První den, když jsem tu malovala, seděl na lavičce kousek ode mě jeden rybář, ten své pruty s udicemi přímo naaranžoval do perfektní kompozice. Avšak druhý den byla lavička prázdná. K mému překvapení, ale jako na zavolanou přispěchali rybáři z opačného konce, zaujmuli jeho místo a udice vrhli téměř identicky přes hladinu.

Mám takovou teorii, pokud chceš zachytit vodu, nestačí se na ni jen dívat. Musíš na vlastní kůži cítit, jak se kolem tebe stáčí proud a jak vlnky o tebe narážejí. A možná proto, že voda ty dny měla tak 10°C, mě zastavil postarší pán a zeptal se: „A neplánujete si také uříznout ucho?“. Náhodou jsem ho pak o několik dní později potkala a on projevil nemalé nadšení, že vidí obě moje uši na správných místech.