Moře u Nice

Po válce se paleta Karla Černého (1910–1960) načas rozjasnila, což nejspíš souviselo i se šťastným obdobím, které prožíval. Jeho místo mezi nejvýznamnějšími žijícími českými malíři bylo potvrzeno i zařazením na prestižní přehlídku Art Tchécoslovaque 1938–1946 v Paříži v roce 1946. Černý tehdy Francii navštívil a pak se sem každoročně vracel až do roku 1949. Během delších pobytů navázal kontakty se zdejšími galeristy i malíři, zejména s pařížskými Španěly, jako byl Óscar Domínguez, jehož dílo mu bylo blízké. Plánoval i samostatné výstavy, k nimž však již kvůli změně politických poměrů po únoru 1948 nedošlo. Umělci pobývající ve Francii byli nuceni se vrátit domů nebo natrvalo emigrovat. Černý emigraci sice zvažoval, nakonec však zvolil návrat. Vize mezinárodní kariéry, k níž měl slibně nakročeno, se tak definitivně rozplynula.
Nejčastějším motivem Černého obrazů z Francie je moře: najdeme ho přinejmenším na devíti obrazech z let 1949 a 1950, dvakrát se k němu vrátil ještě v roce 1953, kdy už cestovat nebylo možné. Tyto obrazy jsou výsledkem pobytů v Le Havru v Normandii a v Nice v Provenci při jeho poslední francouzské cestě v roce 1949. I když jde o dvě od sebe velmi vzdálená místa, která jsou jmenována v přípisech přímo na obrazech, výjevy se od sebe příliš neliší. Mají podobnou kompozici, jíž dominuje temně modrá plocha moře se dvěma drobnými siluetami lodí – první zobrazil vždy z boku, druhou pak čelně a posadil ji přesně na linii horizontu. V prvním plánu bývá nábřežní promenáda se zábradlím, jindy je pohled na otevřené moře pozadím pro figurální scénu, nebo dokonce zátiší.¹ V souvislosti s obrazem z chebské sbírky, který je snad vůbec nejkrásnějším dílem celého souboru, napsal jeho nejvýznamnější interpret Vojtěch Lahoda: „Pro Černého se moře stalo zhmotněním absolutna, věčnosti i nicoty. (…) Nábřeží je bez lidí. Věčnost je pustá, jsou zde jen náznaky lidské existence, jakými jsou lodě a zábradlí na nábřeží. Tyto prvky naznačují souvztažnost lidského prvku s existencí v rámci nekonečného prostoru. Existence ve své absolutnosti, opuštěnosti a závratnosti nemohla být lépe vyslovena než v tomto obraze.“² Milované moře Černý znovu spatřil až v roce 1957 v rumunské Konstance, odkud vytěžil obrazy podobného rázu.

¹ Figurální scéna se objevuje například na obraze Námořník (1949, Západočeská galerie v Plzni), kterému byla věnovaná drobná výstava v GAVU Cheb v rámci výstavního formátu Opus magnum. O text publikovaný v doprovodném katalogu se opírám i v této knize. FIŠER, Marcel: [bez názvu]. In: Karel Černý, Námořník, 1949. Katalog výstavy. Galerie výtvarného umění v Chebu, 3. 4.–15. 6. 2014.
² LAHODA, Vojtěch: Karel Černý. 1910–1960. Barva a existence. Soupis malířského díla. Praha 2003, s. 19.