Levitace našikmo

V 70. letech lze v tvorbě Michaela Rittsteina sledovat, jak se postupně formuje a rozvíjí jeho osobní styl, který již před rokem 1980 dospěl k prvním vrcholným projevům. Ve svých obrazech tehdy tematizoval společenskou atmosféru období tzv. normalizace s jejím morálním marasmem a povrchním konzumerismem. Scény s manželskými páry jako reprezentanty dobového maloměšťáctví nejčastěji zasazuje do typické dobové architektury rozestavěných sídlišť, případně do jejich interiérů. Příznačným formálním aspektem je kontrast v pojetí postav, deformovaných nadsazeným optickým zkreslením a „rozostřených“ gesticky expresivní malbou, a okolního prostředí zobrazeného zcela veristicky se smyslem pro příznačný detail. Nejvýraznější obrazy z té doby fascinují komplikovaným prostorovým řešením, založeným na perspektivně pojatých architekturách s iluzivními průhledy do krajiny. Vystupňovaný realismus umocňuje dalšími prostředky konceptuálního rázu: do malby asamblážuje reálné předměty a materiály (pletivo, písek, seno…), kýčovité krajinky v obývacích pokojích nechává malovat přímo jejich původními autory.
Po roce 1980 autor tento způsob kompoziční výstavby obrazu postupně opouštěl, což dokládá i obraz Levitace našikmo. Oproti předchozímu období se začal více soustředit na postavy, které ještě více deformuje: například je nechal zmutovat v podivný hmyz, nebo je jako v tomto obraze „slisoval“ do pravoúhlých bloků. Charakter prostředí se sice příliš nezměnil, jak o tom svědčí půvabné zátiší v pozadí našeho obrazu, ovšem přestalo hrát tak důležitou roli jako předtím.¹ Přišel také s novými typy absurdních situací, jako je v tomto případě levitace, kterou však zbavil archetypálních významů, jak je známe třeba ze surrealismu. Při pozornějším pohledu se dokonce zdá, že postavy se vůbec nevznášejí, pouze jsou v jakési záhadné strnulosti šikmo „položeny“ na podlahu a postel.

¹ Později začal pozadí malovat stejným způsobem jako postavy, takže výše zmíněný kontrast dvou malířských technik v jednom obraze zcela vymizí.