Dvojčata

Už od pozdních 80. let patřil Jiří Surůvka (nar. 1961) ke klíčovým autorům zvolna se probouzející ostravské scény. V Ostravě vystudoval učitelství výtvarné výchovy a zůstal zde i po škole, proto se v celostátním kontextu prosadil s jistým zpožděním. Zprvu zaujal především jako originální performer,¹ přestože tehdy i maloval a vytvářel drobné asamblážované objekty. V polovině 90. let však objevil výtvarnou techniku, která plně vyhovovala povaze jeho talentu, vyznačujícího se především bryskním intelektem a originálním smyslem pro humor. V podstatě jde o virtuální koláže vytvářené v počítači z naskenovaných fotografií, které pomocí grafických programů dále upravuje a výsledek pak vytiskne na plátno. Vymyslel si pro ni vlastní termín počítačový airbrush, který ovšem s airbrushem neboli americkou retuší nemá nic společného. Zvolil si ho čistě z důvodu jisté podobnosti stříkání barvy z airbrushové pistole a z trysek, které jsou součástí moderních tiskáren.
Podobně jako v performancích se v nich objevuje jeho typický subverzivně-dadaistický přístup. Kacířsky si zahrává s těmi nejvážnějšími tématy, jako jsou koncentrační tábory, masoví vrazi, pedofilie… S blasfemickými perziflážemi v té době ale nebyl sám a práce tohoto druhu jsou pro umění 90. let dokonce příznačné. Například v roce 1995 vytvořil Angličan Marcus Harvey portrét sadistické vražedkyně dětí Miry Hindley, složený z otisků dětských dlaní, který se stal nejskandálnějším dílem slavné londýnské výstavy Sensation; u Surůvky najdeme v roce 1998 zdvojený portrét sériového vraha mladých dívek Marca Dutrouxe se svatozáří (Bad Boys). Z roku 1996 pochází neméně skandální instalace Zbygniewa Libery LEGO koncentrační tábor; Surůvkovou nejznámější prací tohoto druhu je Gilbert a George (1999), vycházející z historické fotografie vyhladovělých dětí. A několikrát také pracoval s motivem notoricky známé tváře Adolfa Hitlera, například ve Dvojčatech ze sbírky GAVU Cheb.
Vyobrazení Hitlera, vězňů koncentračních táborů nebo pedofilních vrahů nejsou sama o sobě nějakým tabu. Šokuje až to, že se zpodobení čistého zla stává předmětem širšího uměleckého záměru, navíc s jistou ironií, která by mohla být považována za jeho zlehčování. Ve všech zmíněných případech není divákovi zdaleka jasné, jak to autoři mysleli a co vlastně sledovali. Jako by kontroverzní motiv pouze předložili veřejnosti a čekali na její reakce. A ty byly díky této primární nejednoznačnosti velmi různorodé, od nadšeného přijetí až po bouře odporu. Zdroje tohoto přístupu najdeme až někde u Andy Warhola, například v jeho sérii diptychů Most Wanted Men, kde podobně nezúčastněným způsobem prezentoval policejní fotografie hledaných zločinců. Ostatně Surůvka v 90. letech Warhola několikrát „cituje“ a za warholovský odkaz lze považovat i zdvojení, které najdeme na zmíněných Dvojčatech.

1 Právě videi z performancí byl zastoupen na svém prvním průlomovém vystoupení v roce 1993 na důležité výstavě To, co zbývá ve Štencově domě v Praze, připravené Janou a Jiřím Ševčíkovými a Vladimírem Skreplem.