Betlém v tradičním stylu II

Pavel Brázda (1926–2017) začal po válce studovat na pražské Akademii výtvarných umění, kde se seznámil se spolužačkou Věrou Novákovou. Poté, co byli při studentských prověrkách v roce 1949 oba vyloučeni, se vzali. Na škole se spřátelili s Ivanem Sobotkou, který studium dokončil v grafickém ateliéru Vladimíra Pukla, kam ideologické tlaky doléhaly nejméně. Po zažitém šoku se scházeli a hledali cestu, jak dál. Východiska jejich tvorby se značně odlišovala, což v diskusích vytvářelo plodné napětí: zatímco Brázda měl blízko k levicové avantgardě a k surrealismu, Sobotka tíhl k symbolismu a ranému modernismu. Rané práce všech tří mají podobné rysy, postupně se však jejich tvorba individualizovala. Na rozdíl od obou svých souputníků byl Pavel Brázda přesvědčeným ateistou. V křesťanské ikonografii přesto našel zásobárnu kulturních odkazů pro své existenciální obrazy – příkladem může být ikonický Velký astronaut z roku 1954, který na zlatém pozadí zobrazuje světce novodobého náboženství pokroku s ležatou osmičkou nekonečna místo svatozáře. Dvě verze Betlému jsou v jeho tvorbě zcela atypické. Vytvořil je jako privatissima, chebský obraz prý byl v jejich rodině důležitou součástí vánoční výzdoby. Je originálním přehodnocením starého umění, které spolu s Věrou Novákovou chodili studovat do Národní galerie a knihovny Uměleckoprůmyslového muzea. Motiv anděla s velkými křídly, uspořádání schematicky pojatých figur řazených nad sebou i samotný malířský styl založený na silných liniích a pestrobarevných plochách najdeme v irských a anglosaských iluminovaných manuskriptech, které byly pro něj i Ivana Sobotku velmi důležitým inspiračním zdrojem. Hieratická kompozice, zlaté pozadí nebo motivy zvířat zobrazených z profilu a stojících proti sobě, stejně jako stylizované stromy s exotickým ovocem, zase odkazují k raně středověkým mozaikám, například těm v Normandském paláci v Palermu.